Den 5. (4.7. - Verdon)

Nevím jak to to počasí dělá, ale ráno je nade mnou zase ostrůvek jasné oblohy. Okolo je ale hromada tmavých mraků. Problém je, že za tu hodinku co mi obvykle trvá balení se jasné okýnko zavřelo a začalo pršet. Rozhodnutí je ale jasné, jede se na jih. Suším místním fukarem na vlasy rukavice ze stavu potopa do stavu vlhko a vyrážím.  

Na jih vede jediná cesta a zároveň jediná naděje (nebo taky hrozba). Po 15 km se opět napojuju na Route de Grandes Alpes. Hned ráno mě čeká průsmyk Col du Galibier (2642 m.n.m.). Vzhledem k výšce a tomu, že ráno byla obloha roztrhaná, doufám, že se vynořím nad mraky a v průsmyku bude hezky. Taky by bylo fajn kdyby na druhé straně hory bránily oblačnosti. Výjezd je v dešti a skoro mrazu (5-6 stupňů), padá déšť se sněhem a vyhřívané rukojeti skoro nestíhají (rukavice už jsou zase ve stavu potopa)

Průsmyk přesto vypadá hezky a čím jsem výš, tím méně čehokoliv padá, až úplně nahoře všechno ustává a čeká mě příjemné překvapení. Údolí tvoří šíp z třítisícovek a ty drží mraky z obou stran. Kam až vidím na jih po směru trasy, tam je jasno, tj. čeká mě minimálně 50-100 km pěkného počasí. Sjíždím dolů a využívám jasné oblohy k pauze na občerstvení, namazání řetězu (chudák poslední dva dny jel vesměs na vodě) a částečnému vysušení vybavení.

Následuje oficiální trasa přes průsmyk Col de Izolard s perfektní scenérií skalního města na sjezdu. Ve městě Barcelonette se na nezávislá doporučení dvou různých českých výprav odpojuju z oficiální cesty a mířím na jihozápad směrem ke kaňonu řeky Verdon. Cestou ještě absolvuji výjezd na průsmyk Col d'Allos, který svým převýšením vzhledem k údolí patří rozhodně k těm zajímavějším. Nejeden člověk trpící závratěmi by z toho měl nahnáho, silnice po které jsem přijel vypadá jak nitka a auta na ní jsou jen body.

Kaňon Verdonu chvíli hledám, protože na mapě mi ukázali úplně špatnou neoficiální lesní cestu pár km dlouhou, zatímco skutečný kaňon zabírá na mapě půl stránky o stránku vedle. Pak už se nedal minout a tak jsem si naplánoval kolečko kolem něj. Projel jsem půlku, obdivoval krásu skal a jezera na konci, ale co čert nechtěl ... když byla na řadě druhá půlka, moje nádrž hlásila už 20 km odjeto na rezervu a značky 38 km do dalšího nejbližšího města na mojí trase (ověřenou rezervu mám kolem 50 km). Zvolil jsem teda jistotu a udělal si zajížďku do 20 km vzdáleného města Aups mimo trasu pro benzín.

O hodinu později jsem konečně vyrazil na druhou půlku kolečka, která tentokrát vedla přímo po skalách na hraně kaňonu. Super rozhled, fotky, silnice a brutální vítr, to je charakteristika tamních podmínek. Hlavně ten vítr. Dokud motorka jede, větrem se prořízne, ale jak se zastaví, tak je zaděláno na průser. Nepozorně jsem zastavil na focení kolmo v větru v nejužším místě. Nejen že jsem motorku s doširoka rozkročenýma nohama málem neudržel na kolech, ale vítr byl tak brutální, že kolegovi z Německa to málem sfouklo z hlavního! stojanu jeho 1250 Báwo postavené tak pod 45 stupněma vůči větru. Naštěstí ho na poslední chvíli chytil, byla by ho škoda. I já jsem to ustál a tak se to obešlo bez škrábanců.

Poslední cíl dneška už bylo jen dojet na pobřeží, a tam se vyspat. Dojel jsem teda do města Sainte Maxime a vydal se po obvodu Azurového pobřeží na východ hledat kemp. Problém kempů na pláži je ten, že berou výhradně karavany a kolem 30 EUR za místo a 10 EUR za osobu. Po cestě jsem potkal dva Opaváky v autě a tak jsme se vydali hledat kemp společně. Podařilo se asi až po 20 km ve městě Antheor. Kemp nebyl přímo na pláži, byl od ní asi 100 m přes silnici, ale o to byl levnější, tj. za normální vnitrozemskou cenu 8 EUR za motorku, stan a osobu. Vzduch byl suchý a tak všechno mokré krásně vysychalo, většina už během večera. To jsem oslavil spánkem.

Zítra to přes Monte Carlo pomalu otáčím domů ...